Může si člověk za závislost_

Tvrdý odsudek Závislost může člověkuú plně zničit život a společnost na závislé často pohlíží jako na lidi, kteří si za svoje problémy mohou vlastní vinou.
Závislí jsou obecně považováni za společenskou spodinu a často je s nimi podle toho zacházeno nejen lidmi v jejich běžném životě, ale i policií, lékaři a dalšími autoritami.
Ve skutečnosti ale žádná z dnes převažujících teorií závislosti nepřisuzuje člověku velkou osobní zodpovědnost za vznik problémového užívání látek

Dva modely V minulosti dominoval popis závislosti jakožto dlouhodobé, opakovaně se navracející nemoci mozku.
Tento přístup vnímá závislost jako z většiny mimo kontrolu daného člověka – fyzické problémy v mozku vedou k rozvoji závislostního chování a potíží s ním někdy spojených (finanční a sociální problémy typu ztráty práce či bydlení nebo rozpadu vztahů, různé zdravotní problémy…).
Malá osobní zodpovědnost závislého je v rámci tohoto modelu poměrně přímočará – člověka na vozíčku také typicky neviníme z neschopnosti pracovat

Dva modely V poslední době ovšem začíná převládat komplexnější chápání závislosti.
To je známé pod více názvy, například multifaktoriální model či bio-psycho-socio- spirituální model.
Tento přístup odmítá rozličná jednoduchá vysvětlení původu závislosti a namísto toho ji považuje za vysoce individuální fenomén vycházející z osobních okolností daného člověka.
Ani podle této teorie ovšem člověk není zcela zodpovědný za svou závislost, protože řadu z faktorů, které se na jejím rozvoji podílejí, nemá a ani nemůže mít pod kontrolou

Kontext je důležitý Psychotropní látky jsou nástroje , které lidé užívají k dosahování různých cílů.
Může jít o zcela běžné věci (zlepšení zábavy s přáteli či pracovního výkonu), ale i o věci velmi závažné (utlumení silné duševní nebo tělesné bolesti či nalezení chybějící životní důstojnosti).
Zda takové chování bude konstruktivní, anebo naopak destruktivní, záleží primárně na okolnostech užívání.
S těmi může člověk do nějaké míry pracovat (více se o tom dočtete v připnutém Desateru zodpovědného psychonauta), někdy to ale nemusí stačit

Vynucená chyba Závislost je důsledek velmi silné potřeby, kterou dotyčný neumí či nemůže naplňovat jinak než pomocí nějaké substance.
Právě z toho důvodu je závislost silně spojena s duševními nemocemi, chudobou, sociálním vyloučením a špatným životním postavením obecně.
Zároveň víme, že v závislosti hraje podstatnou roli genetika.
Nezájem státu o dostatečnou podporu prevence a o adiktologickou péči jako takovou pak vede k situaci, kdy je řada lidí vtlačována do závislosti kontextem mimo jejich kontrolu

Otázka důstojnosti V rámci bio-psycho-socio-spirituálního modelu je kladen velký důraz na práci s kontextem člověka i v rámci jeho zotavení ze závislosti.
Jelikož závislost vychází z okolností, nejlepším způsobem, jak závislost překonat, je změnit tyto okolnosti tak, aby člověk mohl dosahovat naplnění svých potřeb i bez látky.
To člověku navrací autonomii a důstojnost, protože, jak již bylo řečeno, s kontextem lze pracovat.
Se závislostí jakožto čistě nemocí mozku naopak moc pracovat nejde.
V rámci takového modelu je zotavení do velké míry dílem náhody

Problém stigmatu Jelikož do závislosti vstupují i sociální otázky, vyčleňování uživatelů ze společnosti je ve skutečnosti kontraproduktivní.
Vede to ke zhoršení jejich okolností, a tedy zvyšuje šanci, že se jejich stav ještě zhorší.
Lepším přístupem proto je snaha závislé co nejvíc do společnosti začlenit a poskytnout jim zdravotní a sociální péči.
To zvyšuje šanci, že se budou na společnosti dál podílet a nedostanou se na ulici či do jiných vážných problémů.
Ve finále se to tak všem vyplatí více než stigmatizace

Leave a Reply Cancel reply